Zima chůva, zima utěšitel

Upřímně? Zimu jsem nikdy neměla ráda. Vždycky jsem si přála, aby v kalendáři neexistovala. Stačilo by mi jaro, léto, podzim – zima by se mohla klidně přeskočit. Jenže kvůli mně nezmizí. A tak jsem se naučila s ní žít. A dokonce – nacházet v ní něco dobrého.

Název tohoto textu jsem si vypůjčila ze slov Filipa Topola z desky Střepy. Vybavují se mi pokaždé, když se ponořím do melancholického rytmu zimních dní. Pak se promění v krásnou bílou náruč, která konejší. V takové chvíli si uvědomím, že i ona může být chůvou – trpělivou, moudrou, klidnou. A také utěšitelkou – pro ty z nás, kdo se nebojí zpomalit a naslouchat.

Pokud chcete prozkoumat, jak vnímat tělo a jeho vrstvy celistvě, přečtěte si článek Obaly těla.

Zima nás učí slevit ze svých nároků. Je to čas, kdy se zpomaluje metabolismus i tempo života. Nastává doba jemné pasivity, pohledu z okna, horkého čaje v dlaních. Pokud se tomuto rytmu nechceme přizpůsobit, tělo si o to řekne samo – únavou, nemocí, nebo jen vnitřním neklidem. A když poslechneme, může se stát nečekaným spojencem.

Jakmile začneme respektovat její sílu, přichází proměna. Zima se stává přítelem, který nás učí radovat se z obyčejného: z posezení s blízkými, z ticha, z ohně praskajícího v kamnech, ze svíčky, jejíž plamen přináší klid a pocit bezpečí. Těchto okamžiků je málo, a právě proto jsou vzácné.

Pro zajímavý pohled na orgány a jejich vliv během jednotlivých období roku doporučuji článek Orgány babího léta.

Zima je jediné roční období, které nás zve k završení. Dovoluje věcem doznít, uzavřít se. Je jako šavásána na konci jógové praxe – zdánlivě pasivní, a přitom klíčová. Bez ní by naše snaha, úsilí, růst, nedostaly svůj význam. Učí nás nespěchat. Netrvat. Nehonit se. Učí nás pustit.

A když to dokážeme, můžeme ji nakonec s vděčností a pokorou propustit. A otevřít se jarnímu probuzení – znovuzrození, které bez ní nikdy nemůže být úplné.

Další inspiraci o propojení těla, mysli a prostoru najdete v článku Co je uvnitř, je i vně a všude kolem.